Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová

Stanislav Libenský se narodil v roce 1921 . V roce 1937 začal na Střední odborné škole sklářské v Novém Boru. Když v roce 1938 Sudety obsadili němečtí okupanti, přesunul se nejdříve do Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě, a později do Prahy na Umprum, kde studium zakončil v roce 1944. V roce 1948 se Libenský vrátil na VŠUP, kde studoval v Ateliéru skla Josefa Kaplického. V roce 1953 začal učit na SUPŠ v Železném Brodě, kde se setkává s Jaroslavou Brychtovou.
Jaroslava Brychtová se narodila v roce 1924. Je dcerou sochaře Jaroslava Brychty. V roce 1944 úspěšně skládá přijímací zkoušky na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, která je vzápětí okupačními úřady uzavřena, poté je nuceně nasazena jako dělnice v německé továrně. Studia tedy zahajuje až po válce a nastupuje do ateliéru pro užité sochařství a rytí kamene a ve skle, který vedl profesor Karel Štipl, ke konci studia přestupuje s profesorem Janem Laudou do sochařského ateliéru na Akademii výtvarných umění. V roce 1950 zakládá experimentální středisko pro uplatnění skla v architektuře při nově založeném n.p. Železnobrodské sklo.

Oba umělci spolu začínají spolupracovat od roku 1954 nejdříve na malých realizacích, ale již v roce 1958 reprezentují československou sklářskou tvorbu na Expu 58 v Bruselu. V roce 1963 se stal Stanislav Libenský vedoucím Ateliéru skla na VŠUP. Jeho ateliér a společné dílo s Jaroslavou Brychtovou měly mimořádný dopad na generaci výtvarných umělců nejen u nás, ale i ve světě. Libenský a Brychtová se věnovali především monumentálním realizacím pro architekturu, kterých vytvořily obrovské množství. Jejich první prestižní zakázkou byly plastické vitráže do oken Kostela sv. Jiljí a Svatováclavské kaple na Pražském hradě.